ZE ZAHRANIČNÍHO TISKU (Herpetofauna - 3. část)

Rainer Eugert (Bürstadt): Želvy rodu Graptemys, zvlástě G. flavimaculata (Cagla 1954) - její chov a odchov.

HERPETOFAUNA 1986: 8(42) 17-22

Rod Graptemys zahrnuje 10 poddruhů a 3 poddruhy, přičemž u G. pulchra lze počítat s popisem dalších forem. G. flavimaculata je menší, dospělé želvy jsou svrchu hnědočerné s velkou žlutooranžovou skvrnou na každém štítku, samice dorůstají 16-18 cm a 600-900 g, samci 9-11 cm a 80-200 g. Na hlavě je nápadná větší svislá skvrna za okem. Ostatní kresba sestává ze žlutých proužků na tmavém podkladu. Samci mají silný ocas a delší drápy na předních nohách. Žijí kolem řek a říček s písčitým i bahnitým dnem v oblasti Pascagoula-River-System poblíž ústí Mississipi. Živí se zde hlavně přemírou plžů, želvy se rády hromadně sluní na kořenech nad vodou.

Autor želvy chová v teráriu 1,6x0,6x0,6 m, vodní nádrž má 400 l, zařízení doplňuje malá plocha souše a ještě zvláštní plocha souše 20 cm nad první, kam želvy kladou vejce (vyšší polohu hledají kvůli povodním).

K páření docházelo ve společnosti G. flavimaculata a G. pseudogeographica. Vejce snesla samice 16. 5., 10. 6., 28. 7. (4, 4, 6 ks), měřila průměrné 36,1x23,1 mm a vážila 11,6 g. Vejce byla uložena do inkubátoru Jáger (kruhový inkubátor na slepičí vejce s topnou spirálou pod průhledným víkem. pozn. I.V.) Mláďata měřila při vylíhnutí 32-37 mm (7-8 g).

Teplota v teráriu byla trvale 30-34°C v létě a 15-17°C v zimě, nádrž byla hustě zarostlá rostlinami. Krmení želatinovým krmivem, škeblemi, sušenými garnáty, salátem, banány a suchary pro kočky (obsahují minerálie). Mláďata autor krmí zprvu žížalami, později přijímají želatinové krmivo.

George Faoro (Hedigen, Švýcarsko): Poznámky ko křížení Vipera ammodytes ammodytes a Vipora aspis atra.

HERPETOFAUNA 1986: 8 (43) 6-7

V literatuře lze nalézt zprávy o hybridech r. Vipera: Vipera a. aspis z Jury x V. a. ammodytes z Korutan (Schwärzer, 1941), V. aspis zinnikeri z Andorry x V. a. ammodytes z Korutan (Obermayer, 1967) a V. berus x V. ammodytes (Wittmar 1938, 1954). Autor získal chovný pár jako křížence generace F1 (tj. 1. po výchozích druzích - pozn. I. V.) V. a. ammodytes ze Slovinska x V. aspis atra z Bernské vrchoviny. Nosní region hlavy měl tvar asi jako u V. latasti, tj. mírně zdvižený okraj. Ve zbarvení jasně převažoval typ V. atra. Po přezimování (říjen 1982 - únor 1983) a páření samice za 9 týdnů porodila jediné normálně vyvinuté mládě; stejný průběh byl i v r. 1984, kdy samice porodila opět jedno mládě. Přední část hlavy mláděte (samce) je více zdvižena než u rodičů a v kresbě je patrná klikatá linie V. ammodytes.

Přes důkaz možnosti plodného křížení je v přírodě mezi oběma druhy izolace, i když často obývají stejná místa.

Pater Weygoldt (Freiburg, BRD): Pozorování žab v horském potoce v "Atlantic Forest Region" u Santa Teresa (Brazílie).

HERPETOFAUNA 1986: 8 (43) 8-12

"Atlantic Forest Region" je zoogeografickou oblastí podél atlantického pobřeží od jihu Brazílie až po stát Espirito Santo na severu a je velmi bohatý batrachofaunu: v jediném km² lze nalézt až 50 druhů žab. V okolí potoka u San Teresa lze nalézt 12 druhů žab. Santa Teresa leží v horách ve výšce 670 m n. m. asi 60 km od přístavu Vitoria; pěstuje se zde především káva. Lesy jsou mlžné a deštné, od října do listopadu je chladno a v noci klesá teplota na 15-18°C, doba dešťů trvá od října do prosince. V potoku vždy proti proudu plavou pulci Phyllomedusa exilis a v okolí se ozývá "zvonění" samečků denních žabek Hylodes lateristrigatus (Elosiinae = Hylodinae) velkých 35 mm a menšího druhu H. babax. V potoce loví želvy Hydromedusa maximilani (Chelidae). Nápadné jsou denní žabky Colostethus olfersoides (Dendrobatidae). Samci transportují vylíhlé pulce na hřbetě. Nejhojnější jsou v potoce žabky Crossodactylus gaudichaudii a C. dispar. V noci aktivují nenápadné, rosničkám podobné žabky Cyclorhamphus fuliginosus (Leptodactylidae). Ostatní žabky jsou v okolí potoka jen při dešti, potok je místem jejich rozmnožování. Jsou to Phyllomedusa exilis (Phyllomedusinae), hnědé rosničky Hyla parviceps, červenooká Hyla albofrenata, šedobíle skvrnitý Ololygon heyeri (Hylidae) a "skleněné" žabky Centronella enrygnama (Centrolenidae). Zvláštní vzhled má žabka připomínající rohatky, hnědobílá Proceratophrys moehringi, která v klidu velmi plachá, ale při vzrušení zaujímá vztyčenou pozici podobnou rohatkám; skrývá se ve skalních štěrbinách. Pulci jednotlivých druhů mají vyhraněné nároky na pobyt ve vodě. Crossodactylus audichaudii se zdržuje na písčinách, Hylodes a Hyla albofrenata v hloubce v detritu a ještě hlouběji zcela průhledné larvy Centronella eurygnatha. Larvy Phyllomedusa exilis naopak neustále plavou proti proudu při hladině. Pestře zbarveni pulci Hyla parviceps jsou dravci, napadají ostatní pulce a larvy hmyzu.

Dieter Hirschkorn (Ulm, BRD): Zkušenosti s chovem a odchovem vzácného obyvatele terárií - Pituophis melanoleucus catenifer.

HERPETOFAUNA 1986: 8 (43) 13-16

Zatímco od nominátní formy jsou odchovy známy (Trutnau, 1979), forma catenifer je velmi vzácná. Původně byla samostatným druhem P. catenifer s 11 poddruhy a P. melanoleucus měl 4 poddruhy. V současnosti (Behler a King, 1979) jsou sloučeny do 10 subspecií: melanoleucus, catenifer sayi, affinis, deserticola, aunectans, lodingi, pumilis, mugitus a ruthveni (autor choval druhý až šestý poddruh).

Základní zbarvení formy catenifer je žluté až olivové, na hřbetě jsou červenohnédé nebo tmavohnědé až červené skvrny v počtu 54-59 a na ocase 17-21. Dosahuje délky 120-180 cm, rekordní délka je 210 cm. Obývá západní pobřeží USA od severního Oregonu po jižní Kalifornii po Los Angeles, na východ po Austin v Nevadě. Živí se malými savci a ptáky. V teráriu je tato statná užovka dráždivá, lepší je prostornější terárium s úkryty, lokální vytápění na 28°C, osvětlení 10-12 hodin, na podzim jen 4-5 hodin. Od prosince do února autor hady přezimuje v izolované bedně při teplotě 3-6°C. Na jaře se délka osvětlení opět prodlouží. Kořist (myši a krysy) dusí ve smyčkách. Páření nebylo pozorováno, samice snesla 25. 6. 84 7 vajec velikosti slepičího. Vejce byla přemístěna do inkubátoru na písek, teplota 27-28°C, vlhkost 94 %; 23.-24. 8. se vylíhlo 6 mláďat, která po třech nakrmeních za tři měsíce měřila 40-45 cm a vážila 25-35 g. Pět mláďat začalo samo žrát, jedno bylo 1x uměle nakrmeno. Mláďata jsou rovněž velmi dráždivá.

Ludwig Trutnau (Wittlích-Wengerohr): Nékolik poznámek k herpetofauně jihothajského ostrova Phuket.

HERPETOFAUNA 1986: 8(43) 17-27

Ostrov Phuket se nalézá asi 860 km jižné od Bangkoku (98-99°v. d., 7-8° s. š.), má rozlohu 20x44 km a je spojen mostem s Malajským poloostrovem. Na plochém severu jsou plantáže, na jihu sekundární les. Panuje zde horké a vlhké klima, teplota kolísá mezi 21-35.5°C (průměr 28°C).

Všude na budovách žije Hemidactylus frenatus, dosahující délky 10-12 cm. Druhý thajský druh - Hemidactylus garnotii, autor nenalezl. Běžný je zde i Gekko gecko dorůstající až 35 cm. Ropucha Bufo melanostictus žije rovněž v celém Thajsku, vzácnější je světlá štíhlá Bufo parvus. Podobně jako B. melanostictus je i Naja naja kahoutia obyvatelem kulturní oblasti. Velká Ophiophagus hannah zde pravděpodobné nežije. Z užovkovitých hadů zde byl nalezen Ptyas korros a světlá podélné pruhovaná Elaphe radiata. Běžně lze nalézt hnědou, žlutě dvěma laterárnimi pruhy zdobenou žabku Kaoula pulchra (Microhylidae). Velmi rozšířený je scink Mabuya multifasciata, který rodí až 8 mláďat v průsvitných obalech. Vzácné nejsou ani létající agamky Draco volans. Kokosové palmy obývají agamy Calotes emma emma. Pod palmovými listy byli nalezeni hadi Xenopeltis unicolor. V kulturní krajině žije také tmavě hnědý Lycodon aulicus capucinus, který žere ještěry, žáby i myši a snáší 4-7 vajec. Agamy Leiolepis belliana byly nalezeny v úkrytech - hrabou si nory s několika východy. Jediný způsob, jak chytit tyto bleskurychlé ještěry, je ucpat všechny východy a ještěra opatrně vyhrabat. Skokan Rana limnocharis je hnědošedý a měří 4-6 cm; Rana erythrea připomíná naše zelené skokany. V kulturní krajině jsou časté tmavohnědé žabky Rhacophorus leucomystax. Zvláštní žabka s bradavičnatou pokožkou je 20-25 mm dlouhá Oeidozyga lima, jejíž samci mají silný hlas. Velmi běžná je užovka Natrix piscator, má denní i noční aktivitu. Vzácnější je vodní Homalopsis buccata, aktivující rovněž v noci. Téměř ve všech stojatých vodách je želva Dogania subplana (35 cm, až 15 kg) a Trionyx cartilagineus (až 75 cm a 35 kg). Vyžadují teplotu vody 25-32°C, T. cartilagienus snáší 20-30 vajec do písku na březích. Oba druhy kožnatek jsou chovány také v malé farmě v Katu, odkud jsou mláďata exportována do Činy (zde slouží jejich maso jako prostředek proti impotenci a proti rakovině). Vzácnéji je vidět želva Siebenrockiella crassicollis. Značné rozšířen je na ostrove Phuket Varanus salvator. Živi se prakticky vším co chytí, od krabů po hady či ptáky; obývá vlhčí biotopy a mangrovy. Varanus salvator také šplhá po stromech a pleni ptačí hnízda. Hojný je zde i V. bengalensis nebulosus, který žije jen ve stále zeleném lese na zemi, ale při útěku vylézá na stromy. Krajtu mřížkovanou (Python reticulatus), která dosahuje délky až 12,20 m a je největším hadem na Zemi, autor nalezl ve skalách, na stromech i pod složenými prkny. Krajtu pestrou (P. curtus) nalezl autor jen dvakrát: je vázána na vlhký horký prales. Žije zde pod obrovskými kameny a v kořenech zbytků lesních obřích stromů u malých potoků.

Boiga cyanea, zelená nebo černozelená, se živí hady, a to i jedovatými (Calloselasma rhodostoma a r. Trimeresurus). Chrysopelea paradisi zde byla objevena jako nový prvek fauny. Ahaetulla prasina žije na keřich a stromech a má denní aktivitu. Jeden exemplář našel autor v horách, jiný na pobřeží. Stočená ve vidlici větví je velmi nenápadná a loví ptáky, dokonce i v letu. Autor nalezl také Psammodynastes pulverulentus, který vzhledem připomíná zmije a je velmi kousavý; je černohnědý, šedý nebo červenohnédý. rozmnožuje se ovoviviparně. Pod větvemi a kůrami žije 20-30 mm velká Microhyla ornata. Na prales je vázána také želva Testudo elongata obývající vyšší polohy. Je to v Thajsku nejhojnější zemni želva. Žere zelené rostliny, hlemýždě, hmyz i houby. Kolem ostrova v mangrovech a ústí potoků žije Crocodyrulus porosus. V okolním moři se vyskytuje Hydrophis klossi a příčné pruhovaný Laticauda colubrina.

Od listopadu do února kladou na plážích (podle Shell Guide to the National parks of Thailand) vejce všechny mořské želvy (Ch. mydas japonica, E. imbricata bissa, C. caretta gigas a L. olivacea). V písečných zálivech Hat Nai Yang National Park klade vejce i Dermochelys coriacea. Asi 15000 vajec všech druhů želv je odchováváno uměle v turisticky přístupném "Biological Mariné Center" na jihu ostrova Phuket.

Helmut Prinz a Thomas Prinz (Bludesch-Vorarlberg-Rakousko): Pozorování agamy Lyriocophalus scutatus, chov a odchov.

HERPETOFAUNA 1986: 8(43) 28-34

L. scutatus je endemitem Srí Lanky (Ceylon), kde žije jen ve vrchovině (150-700 m) mezi městy Gammadura na severu a Ratnapura na jihu a centrem Kandy a Nuvara Eliya. Od horských agam Cophotis a Ceratophora se L. scutatus odlišuje kulovitým zakončením nosu a výraznými kýlovitými hranami na stranách hlavy, které za očima vybíhají ve špice. Délka 340 (170+170) mm. Obě pohlaví mají žluté hrdlo (samec větší). Samci jsou zelení, břicho modrobílé, hrdelní vak žlutý. Samice je šedohnědá až hnědozelená, břicho hnédobílé. Zbarvení je však variabilní. Samci se při hájení teritoria zbarvují intenzivněji, na hlavě převládá žlutá. Ačkoli jsou samice v přírodě nenápadné, podařilo se autorům a jejich pomocníkům chytit 14 samic a 12 samců. Z potravy jsou nejoblíbenější žížaly, malí hlemýždi a hmyz, zvláště domácí cvrčci (jsou kořistí agam i v přírodě). Z ovoce přijímají jen plátky banánu.

Denní dávka potravy v teráriu se pohybovala po dobu aklimatizace od 1 larvy voskového mola za 2 dny po 2 žížaly, později při krmení jednou za 2-3 dny tvořilo dávku např. 5 žížal nebo 1-2 sarančata nebo 4-7 cvrčků nebo 7-12 moučných červů. Mláďata spotřebovala v 1. měsíci 1,5 g potravy a po měsících dále 3 - 4 - 8 - 12 - 18 - 30 - 45 - 45 - 60 - 60 g potravy měsíčné. Mláďata ve věku 1 roku dosáhla hmotnosti 45-95 g (průměr 65 g).

Potřeba vody při vysoké vzdušné vlhkosti byla závislá na druhu a množství potravy, ne přímo na vlhkosti vzduchu. Např. při krmení žížalami stačilo rosení jednou za 1-3 týdny, při krmení moučnými červy v polovičních intervalech a mláďata bylo nutné rosit denně. Denní teplota v teráriu byla 24-27°C, v noci 18°C, po delší období i jen 15-16°C. V obou teráriích o objemu 1,5 a 2 m3 (160x70x160 cm a 190x80x180 cm) byly zářivky 80 W, osvětlení od 7 do 19 hod. (v létě do 20 hod.) Ozařování UV autoři prováděli od získání agam pravidelně 300 W zářičem ze vzdálenosti 8O až 100 cm po dobu 10-15 minut. Mláďata ozařovali 4x týdně, dospělé jednou za 1-2 týdny. Po řadě zkušeností ponechávali autoři UV zářič svítit v teráriu na vzdálenost 80-100 cm 2-4 hodiny. Proto dosahovaly dávky UV záření v zimě 2 x 30 minut denně, v létě 1 x 30 minut. Jaký vliv mělo toto ozařování autoři nezjistili, pozitivně však působilo na březí samice a hodinové svícení zářičem obvykle vyprovokovalo samici ke snůšce. Vejce byla snášena vždy do jediného rohu terária (všechny samice). První svlékání mláďat se dostavilo asi po 6 týdnech po vylíhnutí.

Březost samic trvala 6-8 týdnů, inkubace 12-15 týdnů. Od samice 1 se vylíhlo 45 mláďat, od samice 2 uhynula mláďata za 70-75 dní inkubace a z dalších vajec se s pomoci autorů vylíhlá asi polovina mláďat, která stejně za 4-8 týdnů uhynula. Při líhnutí měřila mláďata 55-70 mm. ale jen mláďata větší než 60 mm měla naději na přežití. Z celkem odchovaných 17 mláďat do stáří 7 měsíců bylo 8 samců a 9 samic. Zbarvení mláďat je zpočátku zelenohnědé, později zcela hnědé. Mládata byla odchovávána po 4-8, největší ztráty byly způsobeny přehřátím. Ve stáří 12 měsíců měřila mládáta 245-285 mm a v 18 měsících 270-325 mm. Samci se ve věku 7-8 měsíců zbarvili do zelena a pohlavní dospělost se dostavila v 10 měsících. Ze snůšek odchovaných samic se vylíhlo několik mláďat, byly zaregistrovány deformace ve vývoji končetin. Autoři rovněž otevřeli vejce samice č. 5 95. den inkubace (12 vaje)/ ale přežilo jen 7 mláďat. Řada zárodků uhynula před líhnutím.

Snůšky jednotlivých samic (počet vajec/rok)

C. A. P. van Riel (Breda, Holandsko): Poznámky k chovu a odchovu psohlavců zelených Corallus caninus (LINNAEUS, 1758).

HERPETOFAUNA 1986: 8(44)6-9

Rod Corallus zahrnuje tři druhy:

- Corallus enydris (L.) s poddruhy

Corallus enydris enydris (L.)
Corallus enydris cooki GRAY
Freiberg (1982)⁺) uvádí obé subspecie jako samostatné druhy!

- Corallus annulatus (COPE) s poddruhy

C. a. blombergi (RENDAHL a VESTERGEN)
C. a. annulatus (COPE) C. a. colombianus (RENDAHL a VESTERGEN)

- Corallus caninus (L.)

⁺) Freiberg, M. (1982): Snakes of South America. T. F. H. Publications. Neptune, NJ. 189 stran.

Télo je silné, ze stran zploštělé, uprostřed hřbetu se táhne hrana; svrchu zelené zbarvení, zespodu žlutozelené až žluté, na hřbetě se tvoří bílý pruh nebo příčné skvrny; na hlavě je oblast tepločivých jamek v obou čelistech žlutozelená až žlutá. Corallus caninus obývá Ameriku od Nikaraguy na severu po Amazonskou pánev na jihu. Žije v korunách pralesních stromů, živí se ptáky a hlodavci.

Autor obdržel samici (1) v září 1981 a umístil ji v teráriu 100x60x170 cm. Na podlaze bylo PVC a vyjímatelná nádrž na vodu hluboká 20 cm, v horní části silné větve. Pod jediným zářičem nahoře byla teplota 28°C, lokálně 35°C, v dolní části nádrže a v noci 24°C. V létě se teplota vlivem umístění terária u okna zvyšovala. Osvětlení se řídilo délkou dne. V srpnu 1982 dostal autor pár C. caninus, samec byl menši než samice a samice (2) byla menší než (1). Hned zpočátku všichni hadi dobře žrali, samec kuřata a po půl roce krysy, samice myši, krysy a křečky. Potravu jim autor podával mrtvou pinzetou, pokapanou vitaminy (střídavé multivitamínový přípravek, B-komplex a vit. D₃). Vyšetřením trusu byli u samce a samice (2) zjištěni bičíkovci, léčení přípravkem FLAGYL (Metzomidasol) 40 mg/kg živé hmotnosti. Když se hadi měli svlékat, terárium bylo roseno.

V prosinci 1982 autor přemístil nový pár do terária se samicí (1). Osvětlení se řídilo délkou dne, v té době tedy průměrně 6 hodin denně. Samec již v té době 4 měsíce nežral. 21.12. došlo k prvnímu páření a potom každou noc do 15.1. 83 střídavé s oběma samicemi. Samec byl v polovině února oddělen a přestože nežral již 7 měsíců, byl stále silný a vypadal dobře. Žrát začal až počátkem března. Samice žraly stále, autor jim nyní na potravu kapal především vitamín D₃. Od 23. 2. 83 začala samice (1) žrát méně a od 1. 4. odmítala potravu úplně. Samice (2) přestala žrát 22. 5. 83. V květnu samice seděly stále rozloženy pod stropním zářičem. Hadi značně pili, samici (1) autor dokonce napájel z ruky z malé misky s vitaminizovanou vodou, ostatní pili jen z nádrže na podlaze terária. V červnu samice zesílily po celé délce až 10 cm před kloakou. Autor pokryl v té době dno vrstvou rašeliníku a hlubokou nádrž na vodu nahradil miskou. Dne 7.10. 83 začala samice (1) tlačit a 8.10. v 9.30 hodin porodila v horní části terária první mládě; poslední mládě porodila asi v 1O.30 hodin. Z celkem 16 mláďat bylo 1 mrtvé. Samice byla po porodu velmi vyhublá, velmi pila, ale nežrala, poprvé až 18. 11. 83. Mláďata byla velmi agresivní červenohnédá s bílými skvrnami na hřbetě. Vážila 27-33 g. měřila průměrné 43 cm. Autor je umístil jednotlivě do malých terárií s větvemi a nádobou na vodu. Jedno mládě uhynulo s příznaky ztloustnutí v místě pupeční šňůry, jen jedno mládě musel autor jedinkrát uměle nakrmit. Jinak všechna žrala mrtvé myšky z pinzety, některá ještě před prvním svlékáním, které proběhlo 23.10.-14.11. 83. Sedm mláďat, která si autor nechal, se začalo přebarvovat po 20 týdnech, nejprve se hlava začala zbarvovat do žlutá, pak do zelena. Ze 6 mláďat, která autor v červnu 84 sondoval, bylo 5 samců a 1 samice.

U samice (2)1 došlo ke komplikaci, 19. 10. se začala podivné chovat, tlačila a otvírala tlamu. Šlo o jasnou poruchu procesu porodu, proto autor injekčně aplikoval Oxytocin, ale asi pozdě, protože samice týž den uhynula.

Autor se domnívá, že nejdůležitějšími faktory úspěšného chovu C. caninus je získat zdravá zvířata, terárium hygienické bez substrátu a rostlin a dobré větrání.

Anonymus: Krátké sdělení - Novinka ze ZOO Frankfurt a. M.

HERPETOFAUNA 1986: 8(44) 9

V exoteráriu ZOO Frankfurt se podařil odchov vzácných želv Phrynops g. geoffranus. V ZOO je pár těchto želv od r. 1960, ale teprve po sestavení nového páru v r. 1985 se podařila inkubace vajec. Tyto želvy jsou velmi náročné na místo snůšky a nemají-li je, raději snůšku přenášejí (tj. vejce nesnesou). 8. 11. 85 byl samici po předchozím ohřátí na 30-32°C aplikován Oxytocin (1,2 ml na kg) a želva byla umístěna do terária s pískem. Po 3/4 hodině snesla samice 17 vajec, 16 z nich bylo oplozeno. Inkubace v slabé vlhkém Vermikulitu při 28-30°C. 25. 3. 86 se vylíhlo první mládě, resp. bylo z vajíčka osvobozeno. Všech 11 vylíhlých mláďat bylo umístěno do mělké vody, při narození želvičky měřily 4 cm a po 4 měsících 7 cm.

Maren Gaulke (Kiel): O situaci varanů Varanus salvator nuchalis na o. Negros, Filipíny.

HERPETOFAUNA 1986: 8 (44) 16-18

Varanus salvator tvoří na Filipínách tři subspecie: marmoratus, nuchalis a cu-mingi. Odlišují se šupinami (poměr nuchálních k velikosti occipitálních a středních hřbetních). Poddruh V. salvator nuchalis se vyznačuje velkými nuchálními v poměru k menším occipitálním a dorsálním šupinám. Autorka změřila řadu varanů, největší měřil 114 cm. z toho ocas 72 cm. Dospělí varani mají výrazné zbarvení - kromě u V. salvator běžných světlých skvrn na téměř černém podkladu mají středem hřbetu se táhnoucí světlý pruh. Hlava je svrchu světle skvrnitá, přičemž vnitrozemští varani mají hlavu téměř bílou. Ještě nedávno byli varani na o. Negros hojní, žili i v těsném sousedství lidských stavení; jejich vejce je stejně jako vejce mořských želv pro domorodce delikatesa, jedí také maso a zužitkovávají kůže. Stav varanů se však v současnosti značné snižuje hubením ze strany domorodců lovem pro maso a především pro prodej kůží. Na prodej je loví hlavně přistěhovalci - tlupy Negritos a Aetas, kteří žijí nomádním způsobem života. Autorka se zúčastnila lovu s jednou 18-člennou skupinou Negritos. Lov začal již v 7 hod. ráno, pomocí psů stopovali Negritos varany spící v bambusových hájích. Když pes narazí na varana, který vylezl na strom, začne štěkat a varan poplašen skočí dolů. Negrito chytí varana za ocas a točí jím nad hlavou, aby nekousal. Potom je svázán s nohama na hřbetě. Za nepoškozenou kůži dostávali od překupníků Negritos v r. 1984 20 Pesos (tj. asi 3 DM); kůže se v nezpracovaném stavu vyvážejí přes Manilu do Japonska. Žádaná je jako u krokodýlů, hlavně břišní kůže, proto hlava, nohy a 2/3 ocasu se odřezávají a kůže se dělí v páteřní linii. Zmíněná skupina Negritos uloví denně 5-12 varanů, nejméně 2 varany. Na Filipínách je 150-500 tis. Negritos a živí se hlavně prodejem varanů na kůži. Odpovědnost za vyhubeni varanů na o. Negros však ponese Japonsko.

Kornacker: Die Indische Smucknatter, Elaphe helena (DAUDIN, 1802)

HERPETOFAUNA 1986: 8 (44) 10

Žije od Himaláje po jižní Indii a Srí Lanku. Samice měří 120, samec 100 cm; základní zbarveni na hřbete světlé až hnědé s úzkými příčnými proužky, nebo se od krku táhnou dva úzké černé proužky hlava je hnědá, břicho krémové; mláďata mají na hřbetě vlnitou linii. Obývají světlé lesy a křoviny, jsou semiarborikolní. V zajetí jsou to velmi klidní hadi, při podráždění zaujímají obrannou pozici jako E. radiata s esovitě prohnutým krkem a pootevřenou tlamkou. Aktivita denní a soumračná, jako mláďata žerou žabky, později savce. Snůšky až 8 vajec se mohou opakovat i vícekrát po jediném páření.

Andreas Hauschild (Grevenbroich): Poznámky k chovu a odchovu dlouhoocasých ještěrek Takydromus soxlinoatus ocellatus CUVIER, 1829.

HERPETOFAUNA 1986: 8 (44) 11-15

Rod Takydromus je z čeledi Lacertidae rozšířen nejvýchodněji; asi 13 druhů je rozšířeno od Amurské oblasti a Japonska na severu po Zadní Indii, Malajsii, Ka-Itmantan, Sumatru a Jávu na jihu. T sexlineatus je rozšířen nejjižněji, dorůstá 36 cm, z toho délka ocasu činí 4/5; je tedy nejen ještěrkou, ale i ještěrem s vůbec relativně nejdelším ocasem. T. sexlineatus ocellatus žije v jižní Číně, na o. Chaj-nan, v Thajsku, Laosu, Kambodži, Vietnamu a na severu Barmy a Malajsie.

Hřbet je pokryt velkými kýlnatými šupinami, nohy jsou krátké, prsty opatřeny malými drápky. Ocas je velmi lámavý a do původní délky neregeneruje. Vrchní strana je hnědá až sedává, po stranách hřbetu se táhnou žlutobílé pruhy, shora lemované tenkým, zdola mezi končetinami širokým černavým pruhem; samec má v oblasti mezi končetinami na bocích asi 12 žlutavých, černé lemovaných skvrn; kořen ocasu je zesílený.

Autor získal pár těchto ještěrek v lednu 1983. Nejprve je choval oddělené v teráriích 40x60x60 cm, denní teplota 28°C, v noci 21°C, denní rosení (vlhkost 60 %, v noci 80 %). Osvětlení a vytápění zářivkami Philips 2-TLD-80 a žárovkou 40 W, 12 hodin denně. Vrstva substrátu byla 20 cm hluboká (směs listovky a písku 1:1) a denně vlhčena. V teráriu byly rostliny Bambusa (pokojový bambus), Chlorophytum comosum a Asparagus. Větve na šplhání a miska na vodu (1x týdně přídavek 0.3 ml Crescovitu na 1/2 l vody), potrava byla poprášena vždy přípravkem Osspulvit. Ještěrky, zprvu plaché, braly později potravu z ruky (sarančata, pavouky, cvrčky, mouč. červy, mouchy, komáry). Mouční červi byli v množství krmiva vzhledem k obsahu balastních látek zastoupeni jen z 15 %, k množství cvrčků: v létě smýkaný hmyz. V teráriu je autor choval společné s Anollis lineatopus, A. cybotes, A. chlorocyanus a podobnými druhy.

Asi po půl roce chovu v společném teráriu autor pozoroval snůšku: samice vyhrabala jamku hlubokou 7 cm a spustila do ní 2 vajíčka 5x10 mm a místo snůšky opustila. Autor vajíčka překryl substrátem a za 46 dní se při teplotě 24°C ve dne a 20°C v noci vylíhlo první a 48. den druhé mladě. Velikost 60 mm, z toho délka těla 15 mm. Mláďata autor oddělil a krmil malými cvrčky (3 mm) každý třetí den.

V Museu A. Koeniga v Bonnu byl chován pár Takydromus smaragdinus z Japonska, inkubační doba trvala 39 dní.

Další snůška 3 vajec se uskutečnila 18. 9. 83, mláďata se líhla 47.-49. den; rodiče je v teráriu nenapadli, ale jedno sežral anolis. Po dobu, kdy byla snůška v teráriu, nekrmil autor s cvrčky.

Dále autor uvádí chování T. sexlineatus ocellatus ve velkém výběhu a popisuje přirozený příjem potravy.

Připravil: Ivan Vergner