ZE ZAHRANIČÍHO TISKU
(Herpetofauna - 4. část)

Felix Schütte a Marko Spieler (Remagen/Bergisch-Gladbach): Chov a odchov Osteocephalus verruciger (WERNER, 1901)

HERPETOFAUNA 1986: 8 (44) 19-24

O. verruciger (dříve Hyla elkejungingerae) žije v Kolumbii, Peru, Ecuadoru; rod Osteocephalus zahrnuje druhy O. langsdorffii (Duméril a Bibron), O. taurinus (Steindachner), O. lepineurii (Duméril a Bibron), O. buckleyi (Boulenger), O. pearsoni (Gaige) a další čtyři taxonomicky nejasné druhy. O. verruciger mají veliké oči, přísavky o průměru až 4 mm, celkově hnědé zabarvení, přičemž hřbet je světle hnědý s výraznou tmavohnědou síťkou, nohy jsou téměř černé s krémovými proužky. Mláďata mají růžové zbarvení a hřbet černě tečkovaný. Oko dospělých je černé, mláďat rubínové. Samec měří 53 mm, samice 65 mm.

Autor obdržel z Peru (El Boqueron dél Padre Abad) v červnu 1983 pulce těchto žab, kteří do konce července metamorfovali. Zpočátku krmil malé žabky velkými octomilkami Drosophila hydei a cvrčky, potom mouchami a menšími šváby Periplaneta americana, Blaptica dubia a Blaberus cranifer.

Terárium 70 x 40 x 120 cm, teplota ve dne 25-26 °C, v noci 18-20 °C, vlhkost je bazénem a občasným rosením udržována na 80-90 %. Terárium je hojně osázeno epifyty. Jako mláďata loví žabky i ve dne, ale dospělé ve dne spí v trychtýřích bromélií, v noci loví.

K stimulaci žabek k snášení vajec se hodí vyšší terárium a pro zavedení období dešťů sloužil autorovi vodní oběh z nádrže na dně přes filtr Eheim do rozprašovače u stropu, voda padá zpět do nádrže. Žabky zde byly v lednu 1984 14 dní, potom byly přemístěny zpět do původního terária. Zde byl pozorován častý amplexus samice měla dokonce na kůži odřeniny, které autor desinfikoval genciánovou violetí a rány se zahojily. 26.2.84 přenesl autor žabky opět do dešťového terária a 27.2. nalezl v bazénu tři shluky vajíček v silně lepkavém rosolu. Vejce měla průměr 3,5 mm, bez slizového obalu 2 až 2,5 mm. Počáteční teplota vody 16 °C. Pátý den se začali líhnout pulci, měřili 6,5 mm a leželi na dně. Byli přemístěni do menších nádobek, teplota 18-25 °C, výměna vody 2x týdně, vzduchování; pulci měli tendenci vyskakovat. Krmení přípravky pro akvarijní ryby a granulemi pro kočky, žížalami. Za týden po vylíhnutí měli pulci 25 mm, 28.3.84 se objevily zadní a 3.4.84 přední končetiny, žabky začaly hned vylézat z vody. Byla zaznamenána velká frekvence anomálií končetin, celkem bylo 341 poškozených a 91 zdravých žabek. Také při dalším odchovu (snůšky 25.6 a 12.12.84) byla většina pulců anomálních. Důvody: vysoká teplota vody, stojatá voda, možnost příbuzenské deprese. V Peru mají tekoucí vody, v nichž se druh rozmnožuje, teplotu 22 +- 1 °C, proto byla používána teplota 22-25 °C. Ze snůšky 22.3.85 se 27.3. vylíhlo asi 600 larev, které byly rozděleny do nádrží s vodou o teplotě 15, 17 a 19,5 °C; teplota byla konstantní, voda byla vitaminizována a každé dva dny vyměňována; bylo zavedeno vzduchování. Metamorfoza nastala od 51. dne po snůšce, 31.5. již metamorfovalo 145 žabek, 16.6. celkem 250 a 2.8 všechny, tj. 339 zdravých žabek. Jako příznivější se jevila teplota 17 i 19,5 °C oproti 15 °C, jednoznačně se osvědčila vitaminizace vody.

Malé žabky byly odchovávány v teráriu s teplotou 20-24 °C, při délce 2-3 cm se však vyskytly křečovité záchvaty s nataženýma zadníma končetinama, které se nedařilo léčit ani zvýšenými dávkami preparátu Osspulvit (směs vitamínů a vápníku). V teráriích 40 x 30 x 60 cm, kde byla menší koncentrace žabek (max. 10) se tento jev nevyskytoval.

Hans-Dieter Philippen a Manfred Rogner (Heinsberg-Grebben): K biologii a ekologii hadů na Korsice.

HERPETOFAUNA 1986: 8 (44) 25-29

Na Korsice žijí z hadů Natrix natrix corsa a Coluber viridiflavus viridiflavus. Kromě toho žije na Korsice celkem 19 druhů a poddruhů obojživelníků a plazů, posledním popsaným druhem je Discoglossus montalentii LANZA, 1984.

C. v. viridiflavus dorůstá až 2 m, největší nalezený exemplář však měřil jen 98 cm. Žije často v lidských stavbách spolu s Tarentola m. mauritanica a Hemidactylus t. turcicus. Kromě nich jsou její potenciální kořistí ještěrky Podarcis t. tiliguerta a P. sicula campestris. Jeden z nalezených exemplářů této užovky byl určen jako subspecie C. v. carbonarius.

Natrix natrix corsa HECHT, 1930 dosahuje délky kolem 1 m, největší změřený exemplář nalezený autory měl 72 cm. Žijí poblíž vod a loví zde Discoglossus sp., Hyla arborea sarda a introdukované rybky z Texasu - Gambusia affinis. Od nominátní formy se liší absencí žlutých skvrn za hlavou a na hřbetě je kresba složená z černých příčných proužků a skvrn.

Michael Franzen (Bonn): K zimní aktivitě některých ještěrů v jižním Turecku.

HERPETOFAUNA 1986: 8 (45) 6-10

Autor navštívil oblast jižní pobřežní Anatolie (JZ Turecko) v prosinci 1984 a v prosinci až lednu 1985/86. Počasí bylo proměnlivé od jedno až dvoudenního slunečního počasí přecházelo do mlžného, deštivého až bouřlivého. Za slunce byly teploty ve stínu 15 °C, na slunečných místech 30 °C, noční teploty klesaly na 7 °C. V aktivitě byly zastiženy tyto druhy: Cyrtodactylus kotschyi (může patřit k rase C. k. beutleri nebo C. k. ciliciensis, či být kříženci těchto ras) aktivoval při 14 °C; Agama stellio (jedná se o A. s. daani) aktivovala na slunci při lokální teplotě 31 °C; Ophosops elegans (může patřit k O. e. ehrenbergii nebo O. e. basoglui) byl pozorován velmi často, hlavně při slunečním počasí a lokální teplotě 26 °C; Lacerta danfordi pelasgiana (může případně jít i o L. d. anatolica) byla pozorována též při lokální teplotě 26 °C; Chalcides ocellatus ocellatus byl pozorován i při mžení a teplotě 11 °C, při špatném počasí však asi upadá do latentní fáze; Blanus strauchi aporus a B. strauchi bedriagae pravděpodobně přezimují, teploty pod kameny byly jen 6-9 °C, ale přesto autor chytil jednoho exempláře při slunečném počasí. Přibuzný B.cinereus z Maroka od ledna do února zimuje.

Fritz Rehberg (Munster): Chov a rozmnožování mloka Tylotriton verrucosus ANDERSON, 1871.

HERPETOFAUNA 1986: 8 (45) 11-17

Rod Tylotriton ANDERSON, 1871 je rozšířen v jihovýchodní Asii a zahrnuje druhy T. andersoni BOULENGER , 1892; T. asperrimus UNTERSTEIN, 1930; T. chinhaiensis CHANG, 1932; T. taliangensis LIU, 1950 a T. verrucosus. Ten je jako jediný rozšířen na kontinentu, všechny ostatní druhy žijí na ostrovech. Fosilní nálezy pocházejí také z Evropy (T. weigelti HERRE, 1935). Rod je jedním z nejstarobylejších z celé čeledi Salamndridae a má blízké vztahy k rodu Pleurodeles.

Do Evropy občas přicházejí T. andersoni a T. verrucosus. Autor obdržel první mloky v roce 1970 z Číny. Pohlaví nebylo tehdy možné rozeznat. Chovné trio 1,2 získal v roce 1985 od fy W. de Rover. Zvířata jsou modrošedá až modročerná, hlava je nápadně hrbolatá, oranžová, na hřbetě se táhne vertebrální pruh. Dvě rady hrbolů po stranách hřbetu a ocas jsou rovněž oranžové. Rozsah a odstín kresby je individuální. Akvárium 60 x 22 x 30 cm, jako úkryt slouží mezery mezi opukou naskládanou v akváriu do výšky 10 cm nad hladinu; stav vody 8-10 cm. Ve vodě je Elodea, v létě vodní mech, dafnie, plži. Denní osvětlení oknem, teplota v létě až 30 °C, v zimě pokles na 14 °C. V nádrži je instalováno vzduchování ovládané spínacími hodinami. Mloci jsou nebojácní, aktivní a čilí. V zimě do vody téměř nelezou, naopak v létě velmi často, jsou však špatní plavci. Krmení kousky masa, svlečenými moučnými červy a jejich kuklami.

K páření došlo na konci dubna 1986, jakmile teplota vystoupila na 23 °C. Samec odkládá na dno spermatofor, samice jej kloakou přijímá a prázdný obal odvrhuje. Pro "tanec" mloků je potřebná plocha o průměru nejméně 13 cm, na okraji této plochy by měly ležet menší kameny. K páření docházelo dále 5.5, 26.5. a s druhou samicí 11.6. První, tmavá samice snesla vejce 8.-9.5.86 (291 vajec), světlejší samice 18.6. (240 vajec). Vejce měla průměr 7 mm, jádro 2 mm. První larvy se vylíhly 13. den, poslední 19. den, teplota vody byla mezi 23-24 °C, přiměřené vzduchování. Larvy měřily 13 mm. Z první snůšky 291 vajec se vylíhlo 114 larev, z druhé 240 vajec 215 larev. Ze 117 larev ke konci vývoje bylo vyřazeno 36 pro zrůdný vývoj a 40 pro poruchy vývoje. Odchov probíhal v malých nádržích s 5-10 cm vody, část byla chována v teple, část ve sklepě při 18-20 °C. Krmení malými korýši, cyklopem, naupliemi aj. krmivem pro ryby. Za tři týdny dosáhly larvy délky 18 mm a objevily se přední končetiny, za čtyři týdny měřily 25 mm, některé dokonce 42 mm. Menší larvy později uhynuly. Larvy se podobají larvám rodu Salamandra nebo Triturus. První larva opustila vodu 12.7., metamorfozu dokončila 20.7., tj. 10 týdnů po snůšce a měřila 54 mm. Ostatní larvy metamorfovály v následujících třech týdnech. Larvy ve sklepě metamorfovaly teprve v polovině srpna při délce 49 - 58 mm. Mláďata byla tmavá, oranžová kresba byla jen matně naznačena. Po metamorfoze získala sametový vzhled a do vody lezla již jen jako rodiče. Ke krmení, které bylo zpočátku obtížné, se osvědčily kousky moučných červů, nítenký, červené pakomáří larvy. K přebarvení začalo docházet za tři týdny po metamorfoze.

Gerhard Hallmam: Knihovnička - Ralf Heselhaus (1986): Taggeckos - Praktische Winke zur Pflege und Zucht, 112 s., 38 bar. a 50 čb snímků, 4 obr.; Edition Kerner. Hobbing-Verlag Essen.

HERPETOFAUNA 1986: 8 (45) 4

Knížka se zabývá 17 druhy rodu Phelsuma, zejména těmi, které obývají souostroví Seychely. V recenzi je řada kritických připomínek.

Připravil: Ing. Ivan VERGNER, 285 65 Zbýšov v Čechách 33