Chov a odchov scinků rodu Tiliqua

Haltung und Zucht der Skinke der Gattung Tiliqua

Josef Podhajský

Rod Tiliqua je herpetologům dobře znám, přesto však údaje o odchovech jsou poměrné řídké (SCOTT 1987). Tento rod je - až na jedinou výjimku (T. gigas) - obyvatelem Austrálie, kde žije na celém území od tropického severu přes centrální aridní oblasti a po jižní vysočinu až po Tasmánii, v zimních měsících velmi chladnou. Na této obrovské ploše se v rámci tohoto rodu vytvořila řada forem na druhové a poddruhové úrovni. Dosud byly popsány následující druhy:

Tiliqua adelaidensis (PETERS, 1863) - Jižní Austrálie - Adelaide

Tiliqua branchialis (GÜNTHER, 1867) - většina území Západní Austrálie a Severního teritoria až po Queensland

Tiliqua casuarinae (DUMÉRIL et BIBRON, 1839) - pobřeží a pásma hor východu Nového Jižního Walesu a Viktorie. Široce rozšířena též v Tasmánii

Tiliqua gerrardii (GRAY, 1845) - pobřeží a pásma hor východní Austrálie od Modrých hor západně od Sydney, Nový Jižní Wales po spodní část Cape York

Tiliqua maxima (STORR, 1976) - severozápadní oblast Kimberley, Západní Austrálie

Tiliqua multifasciata STERNFELD, 1919 - severní polovina Západní Austrálie, přes sever Jižní Austrálie a Severní teritorium k západnímu Queenslandu

Tiliqua nigrolutea (QUOY et GAIMARD, 1824) jihovýchodní část Jižní Austrálie, přes jižní Viktorii k vysočinám jižního a středního Nového Jižního Walesu, východní a severní Tasmánie a ostrovy Bass Strait

Tiliqua occipitalis (PETERS, 1863) - sušší části jižní Austrálie od pobřeží Západní Austrálie k Jižní Austrálii, vzdálený jih Severního teritoria, střední západ Nového Jižního Walesu a severozápadní Viktorie

Tiliqua scincoides (WHITE ex SHAW, 1790) - jihovýchodní část Jižní Austrálie přes Viktorii, východní Nový Jižní Wales a většinu Queenslandu k severu Severního teritoria a severozápadu Západní Austrálie.

Z tohoto výčtu se podělím o zkušenosti s chovem Tiliqua scincoides ssp. intermedia, T. nigrolutea, T. gerrardii a T. gigas. Všeobecně lze říci, že tito vesměs statní ještěři jsou ideálními chovanci, trpělivě snášejícími lidskou péči. Jejich všežravost, s výjimkou T. gerrardii, je zárukou vytvoření optimálního potravního spektra, kopírujícího dostupnost z přírody získaného a tím hodnotného krmení. Kulinářská představivost v kombinování nezná mezí a závisí jen na snaze každého chovatele. Platí pouze jediná zásada - všeho s mírou. Překrmování a tím i překotný růst nejsou vizitkou dobrého chovatele, spíše netrpělivosti a nerespektování přírodního rytmu.

Své vesměs dospělé tiliquy krmím střídavě jednou, dvakrát a třikrát týdně. Potrava se skládá hlavně z plžů rodů Helix, Cepea, Arianta a plzáků rodu Arion. Vynechávám vodní plže z přírody pro nebezpečí přenosu parazitických motolic. Dále používám různé druhy ovoce a zeleniny podle dostupnosti (rajčata, třešně, maliny, jahody, ostružiny, strouhaná nebo vařená kořenová zelenina, jablka, hrušky čerstvé i kompotované, tropické ovoce), kuřecí maso, hovězí srdce a vnitřnosti z malých zvířat. Časté zkrmování myšat vede k nepřiměřenému růstu. Osvědčilo se mi zpestřovat dietu granulovaným krmením pro kočky, které, na rozdíl od psího, obsahuje méně tuků a obilnin. Vitamíny při pestrém krmení podávám npravidelně.

Ubytování zvířat je jedním z méně podstatných problémů chovu. V literatuře se pro všechny druhy (mimo T. gerrardii) doporučuje chovat odděleně jednotlivá zvířata a spojovat je pouze v období páření. Tuto skutečnost mohu plně potvrdit u T. scincoides intermedia, ale u druhů T. gigas a T. nigrolutea jsem dosud při společném chovu více zvířat neměl problémy. Jednotlivé skupiny chovám v nádržích o rozměrech 160 x 90 x 90 cm. Teplotní a vlhkostní režim upravuji podle oblasti výskytu jednotlivých druhů.

Druh T. gerrardii je již mezi teraristy poměrně rozšířen a odchovy nebývají výjimkou. Osobně se za tento druh velice přimlouvám pro jeho ojedinělost a vhodnost k chovu. Jedním z udávaných problémů je jeho specializace na měkkýše. Tento fakt však považuji spíše za přednost pro malou finanční náročnost a plnohodnotnost krmiva. Připravíme-li se na zimní období zazimováním nebo namrazením šneků v dostatečném množství, budeme spokojeni my i naše zvířata. Problémem je pouze to, že k odchovům dochází v zimním období (prosinec, leden) a při distribuci mláďat bychom s nimi měli dodávat i krmení.

V poslední době je stále častěji chován druh T. gigas. Objevuje se díky odchovům a dovozu ze zahraničí. Rozhodneme-li se chovat tyto scinky, první předpoklad k budoucímu úspěšnému odchovu je sestavení páru. Největším problémem je přitom určení pohlaví. Optické určování považuji osobně za nejisté. Nejlepších výsledků bylo dosaženo palpací u subadultních jedinců. Přistoupíme-li k individuálnímu chovu mláďat, budeme mít lepší přehled o růstu a projevech každého zvířete. Při dodržení optimálního režimu tiliquy dospějí v 18 měsících a jsou připraveny k množení. Jeden extrém uvádí SCOTT (1987), kdy jím darované tiliquy byly krmeny zejména mláďaty potkanů, dospěly již v pátém měsíci a v desátém se již množily. Autor však takovéto chovatelské praktiky neschvaluje.

U své skupiny Tiliqua gigas jsem pozoroval první pokusy o páření na jaře 1990. Spojení jsem však nezaznamenal a ani má představa o pohlaví scinků nebyla zcela ujasněna. Překvapením proto bylo, když domnělý samec 15. 8. 1990 ve večerních hodinách porodil 11 mláďat. Samice rodila 24 hodiny. Vypuzení mláděte bylo poměrné rychlé, trvalo asi půl minuty, a samice mezi jednotlivými porody dlouho odpočívala. Mláďata vycházela z těla matky ve vaječných obalech, v několika případech již narušených. Ihned po porodu mláďata tyto vaječné obaly pozřela a začala konzumovat zbytky banánu, původně určeného pro samici. Délka mláďat byla v průměru 10 cm. Další chov mláďat již probíhal bez problémů.

Následující rok, 13. 5. 1991 ve 13 hodin, jsem pozoroval spojení, kterému předcházelo krátké dvoření, trvající asi jednu minutu. Při zakousnutí do přední končetiny a zafixování samice samec podvlékl ocas pod samici a donutil ji ke zvednutí její ocasní části. Při zdánlivé neohrabanosti těchto zvířat působí akt nenásilně a trvá pouhou jednu minutu. V průběhu gravidity samice změnila chování, prodlužovala dobu vyhřívání a projevovala větší aktivitu při žraní. Průvodním jevem pokročilé gravidity je ztížené, jakoby povrchové a zrychlené dýchání. V této době jsem samici oddělil od chovné skupiny. Porod opět probíhal ve večerních hodinách 14. 10. 1991. Jeho průběh jsem nezaznamenal. Narodilo se 12 mláďat, z toho jedno defektní. Kromě toho vyšla ještě dvě neoplozená vejce. Délka gravidity byla 149 dní.

Zusammenfassung

Eine Übersicht der Systematik der Gattung Tiliqua wird dargestellt. Weiter beschreibt der Autor seine Erfahrungen mit der Haltung von vier Arten der Gattung. Die Skinke werden mit Schnecken, Obst, Gemüse, Hühnerfleisch, Rinderherz sowie Eingeweide von Kleintieren gefüttert. Je nach Art werden die Vertreter beider Geschlechter getrennt sowie zusammen gehalten. Die Kopulation verläuft oft versteckt und ist relativ kurz. Die Gravidität dauert ca. 150 Tage. Die Jungtiere fressen selbstständig gleich nach der Geburt.

Literatura

HAROLD G., COGGER J., 1986: Reptiles and Amphibians of Australia. - Sydney.

SCOTT J., 1987: Zpráva o reprodukčním a výživovém systému pro rozmnožování rodu Tiliqua GRAY, 1825 v zajetí.

Adresa autora:

Josef Podhajský
Severní 724
500 03 Hradec Králové