Sklípkani rodu Euathlus (Brachypelma)

Die Vogelspinnen der Gattung Euathlus (Brachypelma)

Ivo Šklíba

Ze systematického hlediska patří tento rod mezi středně velké a v současnosti čítá 10 druhů, rozpadajících se do několika dalších poddruhů. Vzhledem k poměrně malé oblasti rozšíření a značnému zájmu z řad profesionálních i amatérských chovatelů je tento rod poměrně dobře prozkoumán, i když i zde je pochopitelně řada nevyjasněných problémů. Ty počínají již samotným jménem Euathlus, který byl znovu zaveden po téměř stoletém užívání jména Brachypelma (v SRN se používá stále) a konče velkými neznámými v pojmenování regionálních poddruhů nejznámějšího zástupce tohoto rodu, mexického Euathlus smithi.

V systému sklípkanů čeledi Theraphosidae je rod Euathlus řazen do podčeledi Grammostollinae a jeho zástupci obývají střední Ameriku od Panamy až po jižní státy USA.

Po chovatelské stránce je tento rod velmi oblíben, a není snad vážnějšího chovatele, který by se nesetkal s některým z jeho překrásných zástupců. Tito pavouci mají přímo ideální vlastnosti pro chov v zajetí, jakými jsou například potravní a prostorová nenáročnost, snadná manipulovatelnost, klidná povaha a dlouhověkost. Tito sklípkani jsou navíc i poměrně dobře odchovatelní.

Nyní se pokusím o předání některých specifických zkušeností, důležitých pro chov těchto pavouků.

Na prvním místě je nutné zmínit se o vlhkosti, protože většina zapálených začátečníků je přesvědčena o tom, že všichni sklípkani vyžadují vysokou vlhkost substrátu a prostředí a proto, vedeni snahou poskytnout svým pavoukům co nejlepší podmínky, dosáhnou pravého opaku. Jejich svěřenci umírají, protože nejsou schopni se tomuto stavu přizpůsobit. Obecně mohu doporučit, aby byl nově získaný pavouk vždy umístěn do terária, které má jednu polovinu suchou, druhou navlhčenou. Po několika týdnech každodenního pozorování zjistíme, jaké prostředí tomuto konkrétnímu jedinci vyhovuje, avšak i pavoukům, chovaným téměř zcela na suchu, dáváme do nádrže vždy mělkou napájecí misku s odstátou vodou (platí pouze pro větší vývojová stádia). Při tomto způsobu chovu vlhčíme celý substrát pouze v období svlékání.

Pokud jde o potravu, jsou tito pavouci zcela bezproblémoví a přijímají téměř vše, co jim předložíme, at již jsou krmná zvířata živá či se jedná o potravu usmrcenou, případné i o kousky libového masa. Vždy je však nunté mít na zřeteli základní podmínku správné výživy, a to rozmanitost. Nejlépe se mi osvědčuje praktikovat minimálně tři druhy potravy v každém období mezi svlékáním, ale vždy zachovávám dominanci bezobratlých živočichů.

Teplotu udržuji v rozmezí 22 - 25 °c. Při použití bodového světla lze pozorovat, jak se pavouk chodí vyhřívat. Příliš vysoká teplota však našim svěřencům zbytečně zkracuje život, a proto nedoporučuji překračovat mezní hodnotu 26 °C.

Na všech uvedených faktorech úzce závisí růst a následný věk, takže při náležité péči se tito sklípkani mohou dožít opravdu vysokého stáří. Doloženy jsou případy, kdy v dospělosti importované samice žily v zajetí ještě více než 20 let. Při normálním krmení dospívají tito sklípkani přibližně ve třech letech, což je i optimální věk pro rozmnožování.

Odchov těchto nádherných sklípkanů je velice pozoruhodný, nebot mezi nimi nacházíme jak druhy snadno množitelné, jako je E. albopilosus, tak druhy sice atraktivní (např. E. mesomelas, E. smithi), jež se však daří množit poměrně zřídka. V čem tento problém spočívá, zůstává stále otevřenou otázkou, a proto je odchov těchto sklípkanů polem působnosti pro řadu amatérských arachnologů. Obecně vzato vytvářejí samice tohoto rodu vaječný kokon asi dva měsíce od spáření a po dalších asi 40 dnech se líhnou středně velká mláďata, kterých bývá i značně velký počet (kolem 500). Čerstvě vylíhlá mláďata jsou světlá, do prvního svlékání nepřijmají potravu a sdružují se uvnitř i na povrchu kokonu, samicí otevřeného. Po prvním svlékání se jejich zaoblený tvar mění na protáhlý a jejich celkový zjev již začíná nasvědčovat tomu, že se skutečně jedná o sklípkany. Již v této fázi najdeme první náznaky vybarvování, avšak definitivně se kontrastní zbarvení projevuje teprve ve stadiu juvenila, tj. po druhém až třetím svlékání. V tomto období jsou již mláďata zcela podobná dospělcům, pouze ochlupení těla je řídké, končetiny jsou poněkud slabší a delší, takže v porovnání s dospělými jsou juvenilové lesklejší a lysejší. Během několika dalších svlékání se mládě dostává postupně do stádia polodospélce, kdy již lze pozorovat jisté rozdíly ve stavbě těla budoucích samečků a samiček, končetiny tloustnou a celý povrch těla se pokrývá hustými chloupky. V tomto stádiu je polodospělec zbarven zcela shodně, jako jedinci dospělí, nemá však ještě vytvořeny viditelné pohlavní znaky. Dospělosti dosáhl sklípkan tehdy, když po svlečení pozorujeme zřetelné pohlavní orgány: u samců sekundární, což jsou hruškovité bublusy na koncích makadel, u samic primární, tzv. pohlavní destička, patrná na spodní straně zadečku. V tomto stádiu jsou sklípkani připraveni k rozmnožování a jejich periodické svlékání se buď zastaví, což platí pro dospělé samce (až na výjimky), nebo značně zpomalí, takže dospělé samice se potom svlékají přibližně jednou ročně. Ve věku nad 10 let se tento interval ještě dále prodlužuje. Vzhledem k již výše uvedené úzké závislosti na teplotě a příjmu potravy můžeme jen stěží odhadnout vývojové stádium pavouka, získaného ve střední velikosti ať z chovu či z odchytu. Pro sklípkany, odchovávané od mláďat, orientačně platí, že pohlavní dospělosti dosahují po 10. - 12. svlékání.

Systematický přehled sklípkanů rodu Euathlus

Následuje několik informací o jednotlivých zástupcích tohoto rodu.

Euathlus albopilosum (VALERIO, 1980)

Popis: středné velký druh o velikosti těla kolem 6 cm, končetiny poměrné krátké a silné, celé tělo porostlé dlouhými kudrnatými chloupky

Zbarvení: základní zbarvení černé, karapax tmavě červenohnědý, chloupky na končetinách a zadečku oranžové

Rozšíření: Honduras, Kostarika

Biotop: půda tropických lesů (žije na zemi podobně jako všichni ostatní zástupci rodu)

Vlastnosti: velice klidný druh, manipulovat holou rukou s ním může i začátečník. Stejné jako ostatní druhy tohoto rodu odhazuje při vylekání jemné chloupky z konce zadečku, které mohou způsobit svěděni pokožky, nikdy se však nesnaží kousnout. Mláďata rostou poměrně rychle.

Euathlus anglista (VALERIO, 1980)

Popis: středné velký druh, končetiny a zadeček porostlé delšími chloupky

Zbarvení: končetiny a zadeček červenohnědé, karapax černý

Rozšíření: Kostarika Vlastnosti: klidný, nenáročný druh.

Euathlus emilia (WHITE, 1856)

Popis: středně velký druh, končetiny silnější a krátké

Zbarvení: karapax červený s přední polovinou kovově černou, zadeček černý, porostlý červenými chloupky, končetiny a makadla kovové černé, z toho dva články červené

Rozšíření: Panama, Mexiko, USA

Vlastnosti: klidný, pomalu rostoucí, dlouhověký druh

Euathlus fossorium (VALERIO 1980)

Popis: menší druh, končetiny poměrné dlouhé

Zbarvení: celé tělo kaštanově hnědé, na zadečku rezavé chloupky

Rozšíření: Kostarika

Vlastnosti: druh rychlejších pohybů

Euathlus mesomelas (CAMBRIDGE, 1897)

Popis: velký druh, tělo až 8 cm délky, robustní karapax, dlouhé a štíhlejší končetiny

Zbarvení: tělo smolně černé, karapax téměř lysý, působící lesklým dojmem, končetiny s tmavě červenými pruhy

Rozšíření: Kostarika

Vlastnosti: rychlý, lekavý druh, manipulace holou rukou nevhodná

Euathlus pallidum (CAMBRIDGE, 1897)

Popis: menší druh, informace o něm jsou omezené

Zbarvení: růžově šedý sklípkan

Rozšíření: Mexiko

Vlstnosti: podobné jako u ostatních druhů rodu

Euathlus sabulosum (CAMBRIDGE, 1897)

Popis: velký, robustní druh

Zbarvení: končetiny a karapax tmavě hnědé, porostlé rezavými chloupky, zadeček červený s množstvím dlouhých červených chlupů

Rozšíření: Guatemala

Vlastnosti: stejné jako u E. angusta

Euathlus smithi (CAMBRIDGE, 1897)

Popis: velký, robustní druh, délka těla i přes 8 cm, karapax obroubený hustými světlejšími chloupky. Končetiny poměrně dlouhé, u nominátního poddruhu silné, u dalších dvou poddruhů slabší a delší

Obr. 1: Nejznámějším sklípkanem je mexický Euathlus smithi. Na obrázku je tzv. nížinná forma
Die bekannteste Vogelspinne ist mexikanische Art Euathlus smithi. Gezeigt wird sogenannte Tieflandform


Obr. 2: "Euathlus spec." či "E. flamneus" je název tzv. horské formy druhu E. smithi
"Euathlus spec." oder "E. flamneus" stellt die Bezeichnung sogenannter Gebirgsform von E. smithi dar

Zbarvení: nominátní, tzv. nížinná forma má karapax černý se světlejším lemem, abdomen černý, porostlý červenými chloupky, končetiny sametově černohnědé, patelu (kolenní článek) sytě oranžovou, na dalším článku je oranžová tečka. Tzv. horská forma, zvaná též Euathlus spec. či Euathlus flamneus, má černý karapax s méně zřetelným světlým lemem, černý abdomen s červenými chloupky, končetiny tmavé černé, patelami článek nese dva velice výrazné syté červené proužky, na následujícím článku je světlej i červená skvrna. Poslední poddruh má patelu a další dva články oranžové, pouze chodidla černá, lem karapaxu je výrazněji červený

Rozšíření: Mexiko

Vlastnosti: klidný, atraktivní druh, dožívá se vysokého věku. Je na seznamu CITES

Euathlus truculentus (AUSSERER, 1875)

Popis: středně velký druh, delší končetiny

Zbarvení: černohnědé s dlouhými oranžově červenými chlupy na zadečku, bronzové chloupky na femurech nohou Rozšíření: popsán z Kuby, pravděpodobně se však jedná o zavlečený druh z Mexika

Vlastnosti: agresivní druh (odvozeno od latinského názvu)

Poznámka: znám pouze jediný exemplář, nutná revize

Euathlus vagans (AUSSERER, 1819)

Popis: velký, robustní druh, délka těla až 8 cm, končetiny dlouhé a silné

Zbarvení: celé télo sametově černé, zadeček porostlý dlouhými červenými chlupy

Rozšíření: Mexiko

Vlastnosti: občas živější, avšak vhodný po manipulaci holou rukou.

Závěrečné poznámky

V zajetí se běžně chovají druhy E. albopilosum, E. angusta, E. emilia, E. mesomelas, E. smithi a E. vagans. E. mesomelas vyžaduje vyšší vlhkost než ostatní druhy,.

Velice uvítám připomínky a zkušenosti dalších chovatelů.

Souhrn hlavních poznatků

Systematicky patří rod Euathlus do podčeledi Grammostolinae čeledi Theraphosidae.

Chovatelsky je velmi oblíben a zahrnuje jak velmi běžné, tak i poměrně vzácné druhy. Zeměpisné rozšíření zahrnuje střední Ameriku od Panamy až po USA.

Při chovu v zajetí je nutno vždy udržovat sušší prostředí a potravní rozmanitost. Vždy je nutná přítomnost mělké napájecí misky s odstátou vodou. Teplotu udržujeme mezi 22 - 25 °C, zbytečné zvyšování zkracuje pavoukům věk. Při náležité péči se mohou dožít více než 20 let.

Některé druhy se množí snadno (např. E. albopilosum), jiné jen zřídka (E. smithi, E. mesomelas). V mateřském kokonu bývá asi 500 středně velkých mláďat.

Systematický přehled druhů rodu Euathlus s jejich rozšířením

• Euathlus albopilosum (VALERIO, 1980) - Honduras, Kostarika
• Euathlus angusta (VALERIO, 1980) - Kostarika
• Euathlus emilia (WHITE, 1856) - Panama, Mexiko, USA
• Euathlus fossorium (VALERIO 1980) - Kostarika
• Euathlus mesomelas (CAMBRIDGE, 1897) - Kostarika
• Euathlus pallidum (CAMBRIDGE, 1897) - Mexiko
• Euathlus sabulosum (CAMBRIDGE, 1897) - Guatemala
• Euathlus smithi (CAMBRIDGE, 1897) - Mexiko
• Euathlus truculentus (AUSSERER, 1875) - Kuba
• Euathlus vagans (AUSSERER, 1819) - Mexiko

Zusammenfassung

Taxonomisch gehört die Gattung Euathlus in die Unterfamilie Grammostollinae der Familie Theraphosidae. Verbreitet ist sie in Mittelamerika von Panama bis USA. Bei der Haltung ist es notwendig, trockene Bedingungen und die Vielfalt děs Nahrungsspektrums zu bieten. Ein Behälter mit Wasser stellt eine Bedingung dar. Die Temperartur erreicht 22 - 25 °C; bei höheren Temperaturen verkürzt sich das Leben der Spinnen. Bei der guten Pflege können diese Vogelspinnen sogar 20 Lebensjahre erreichen. Manche Arten sind leicht, andere schwierig vermehrbar.

Literatura

KLAAS P., 1989: Vogelspinnen im Terrarium. - Ulmer Vlg., Stuttgart.

RAVEN R., 1985: The spider infraorder Mygalomorphae (Araneae): Cladistic and systematics. - Amer. Mus. Nat. Hist., New York.

SCHMIDT G., 1989: Vogelspinnen. - Blúcher & Philler Vlg., Minden.

SMITH A., 1986: How to keep tarantulas. - Fitzgerald Publ., London.

SMITH A., 1986: The tarantula classification and Identification guide. - Fitzgerald Publ., London.

SMITH A., 1992: Description of Euathlus trunculentus AUSSERER, 1875. - Brit. Tarantula Soc. J. 7, 3.

WEBB A., 1987: Wall to wall spiders. Fitzgerald Publ., London.

WEBB A., 1989: Your tarantula. - Brit. Tarantula Soc., London.

Adresa autora:

Ivo Šklíba
Lupenice 34
517 54 Vamberk