ZE ZAHRANIČNÍHO TISKU (Herpetofauna - 2 část)

Ralff Pütz (Mainz): Zkušenosti s chovem a rozmnožováním leguána zeleného Iguana iguana iguana.

HERPETOFAUNA 1982: 4 (20) 21-25

Autor získal pár leguánů 35 cm dlouhých v únoru 1974 z importu z Kolumbie. Prvních šest měsíců byli v teráriu 80 x 50 x 40 cm. hustě zarostlém rostlinami. Obé zvířata vyrostla za tuto dobu na 70 cm a byla přemístěna do terária 140 x 90 x 60 cm zařízeného bez rostlin. Na dne byla směs rašeliny a písku, místy jen čistá rašelina a vytápěná mísa s vodou. Zařízení tvořily jen silné větve položené vodorovné a šikmo. Osvětlení zářivkami, vytápění infrazářičem 150 W, délka světelného dne 12 hodin. Teplota ve dne 28-34 °C, teplota půdy 32 °C, pod zářičem 40 °C. Vlhkost dosahovala 60 - 80 %, terárium bylo denně roseno.

V zimě byli leguáni 2x týdně po dobu 15 minut ozařováni horským sluncem (Osram-Ultra-Vitalux 300 W) a každých 14 dní byli vykoupáni ve velkém vyhřátém bazénu. V létě byli umístěni ve velkém venkovním teráriu 230 x 200 x 70 cm postaveném na záp. straně domu, protože zde však nežrali, byli vždy po 2 - 3 dnech venku přemístěni do svého terária v místnosti na 1 - 2 dny, kde se nažrali. Krmení od jara pampeliškovými listy a květy, zeleninou, ovocem a zelenými rostlinami. Žrali i velké množství moučných červů s vitamíny a mineráliemi. Jiného hmyzu si nevšímali. Oba leguálni, zvláště samice v době březost!, žrali proužky hovězího masa a jater s mineráliemi.

První páření trvající 10 minut autor pozoroval, když oba leguáni měřili kolem 90 cm koncem prosince 1974. Po 8 dnech páření začala samice samce odhánět. Asi o 1/3 zvýšila příjem potravy, žrala hlavně hodně masa. Začátkem března začala hrabat a 26. 3. 1975 nalezl autor v jednom rohu terária velkou kupku substrátu. Teprve druhý den se odvážil kupu rozhrabat a nalezl 19 bělavých vajec 40 x 25 mm s o hmotností 20 g; přenesl je do inkubátoru na pěnovou hmotu (typu molitanu). Inkubátor se skládal z akvária 45x26x25 cm, na dně byla položena cihla a na ní položen 3 cm silný blok pěnové hmoty. Voda sahala asi do poloviny výšky bloku pěn. hmoty. Ohřívání vody ohřívačem na 30 °C. Do bloku pěnové hmoty vyřezal autor malé prohlubně, aby se vejce nekutálela. Nad hladinou byla stále vlhkost 95-100% a teplota 30 °C. Při kontrole po třech týdnech byla vejce pevná. pružná a vážila stále Ø 20 g, po 50 dnech se jejich hmotnost zvýšila na Ø 28 g. Prvá tři mláďata se vylíhla po 74 dnech. Nejprve prořízla blánu z níž se vyřinula tekutina a po několika hodinách vystrčila nozdry. Později vystrčila celou hlavu a po 12 hodinách opustila obal. Mláďata měla smaragdově zelené zbarvení, s tmavými příčnými pruhy na ocase. Všechna mláďata se vylíhla sama bez pomoci do 77 dne. Měřila Ø 23 cm. Autor je umístil do menších terárií 80x50x40 cm s pěnovou hmotou na dně a větvemi na šplhání. Do skleněných váz autor denné vkládal čerstvé větvičky se zelenými listy, mláďata se v listí ukrývala. Terária byla osvětlena zářivkou, vytápění infrazářičem 60 W. Za tři dny, po strávení žloutkového váčku, začala mláďata sama žrát, složení potravy bylo stejné jako u dospělých, ale kousky potravy drobnější.

Samice v červnu 1975 onemocněla - ochrnuly jí všechny končetiny, takže autor ji musel na větev přenášet a krmit ji lžičkou. Po intenzivní léčbě vitamíny skupiny B se stav upravil, samice však zůstala od té doby zcela ochočená. Samec naproti tomu vždy bránil své teritorium, nafukoval se a vyrážel proti sklu ranami ocasu. V prosinci ovšem opět došlo k páření, samice tehdy měřila 105 cm, samec 115 cm. Počátkem března samice snesla 34 bílých vajec a za 75 dní se v inkubátoru vylíhla všechna mláďata. Z další snůšky 44 vajec se opět vylíhla všechna mláďata. Z celkového počtu 97 mláďat bylo 1 defektní, slepé na jedno oko. Přesto dobře žralo a po 5 letech měří 125 cm.

Přehled odchovů:

Březost trvala o 64 - 69 dní, inkubační doba 73 - 76 dní.

Hansjörg Lüthi (Bern, Švýcarsko): Chov a odchov kajmanů Paleosuchus palpebrosus.

HERPETOFAUNA 1983: 5 (24) 22-26

Autor obdržel jednoho kajmana 35 cm dlouhého v r. 1969 a druhého pod označením Caiman crocodylus v r. 1973. Oba byli umístěni v teráriu 200 x 75 x 100 cm a do roku 1980 dorostli na 90 cm (samice) a 100 cm (samec). Krmení myšmi, hovězím srdcem a játry; ryby nežrali. V r. 1980 byli přemístěni do nového terária 400 x 120 x 60 cm (1/4 souš) umístěného ve sklepě (kvůli místu a řvaní kajmaního samce). Stali se zde velmi plachými. Teplota vody 25 - 27 °C. teplota vzduchu 26 - 28 °C; voda byla filtrována pomocí pumpy (1500 l za hodinu) 12 hodin zde svítilo 8 40 W zářivek.

Od října bylo slyšet dunivé řvaní samce, autor jim v té době podával hlavně vitamín E. Od prosince do ledna nežrali, teplota byla snížena o 10 °C a osvětlení na 6 hodin, na konci ledna samice začala tloustnout a nežrala. 15. 5. 1982 umístil autor do terária bednu s pískem, samice do ní 19. 5. vyhrabala předníma nohama jámu a oba kajmani použili podaného sena na stavbu hnízda; 20. 5. leželi opět klidné ve vodě. Samice potom občas hnízdo kontrolovala, buď jej rozhrabala nebo utěsnila, autor také pozoroval, jak přinesla z bazénu vodu a z kloaky ji na hnízdo vypustila. Od 3.7. osvětloval autor terárium jen slabým modrým světlem a kolem 16. hodiny snesla samice první a do 23. hodiny 9 vajec. Samice vejce přepravovala v tlamě. Autor 8 z 9 vajec z hnízda vybral a umístil v inkubátoru se směsí písku a hoblovaček při vlhkosti 90%. Vejce byla 6 - 7 cm dlouhá. Samice byla po snůšce značně agresivní. Autor poslední vejce z hnízda samice vybral v říjnu a otevřel - obsahovalo živý zárodek. 15. 10. se na vejcích objevily praskliny, tvrdá skořápka se zcela odlámala a mladě zůstalo v pružné podskořepečné bláně. Autor blánu prostřihl a mládě za chvíli s kvákáním vylezlo. Stejně postupoval i v ostatních případech. Poslední vejce autor experimentálně zahrabal do hnízda, aby pozoroval reakce rodičů. Jakmile nastal klid, samice hnízdo rozhrabala (žádné zvuky mláďat z vajec autor ani v inkubátoru neslyšel) a mládě se právě vylíhlo. Samička ho za hlavičku vytáhla z vejce a pustila jej do vody. kde již čekal samec a pomáhal mláděti udržet se nad vodou.

Oblast výskytu kajmanů Paleosuchus palpebrosus sahá od Ituverava (Sao Paolo) na západ po Corumba (Mato Grosso) a Villa Maria na horním Rio Paraguay; na západě jsou rozšířeni k Rio Pastara (Ecuador) na severu přes Kolumbii východně po Britskou Guayanu, Surinam a Francouzskou Guayanu a po ústí Amazonky k ostrovu Mexicana. Je stejně jako Paleosuchus trigonatus typickým obyvatelem rychle tekoucích vod, úzkých potoků a říček poblíž vodopádů. Caiman crocodylus žije ve stejném areálu, ale pouze v říčních tišinách a lagunách a biotopu kajmanů rodu Paleosuchus se vyhýbá.

Hugo Müller (Salzburg - Rakousko): Poznatky z chovu a odchovu Basiliscus plumifrons v teráriu.

HERPETOFAUNA 1983: 5 (26) 17-21

V létě 1981 obdržel autor Basiliscus plumifrons (samice 35 a 25 cm) a v lednu 1982 dospělého samce z přírody. Samice jsou navzájem ve skupině i proti dominantnímu samci, jsou-li březí, značné agresivní. Autor je chová v teráriu 120x60x60 cm (větve, rostliny, bazén 60 x 60 x 15 cm) teplota vody 26 °C, osvětlení výbojkou 125 W a zářivkami, vyhřívání topným kabelem 70 W. Potravu tvoří hlavně hmyz, proužky masa s mineráliemi a vitamíny a 2x týdně ovoce (banány, vinné hrozny, bobuloviny, hrušky). Teplota v zimě ve dne 26 °C (65 % vlhost) v noci 21 °C (90 % vlhkost); v létě (duben-říjen) 30 °C (90 % vlhkost ve dne a 25 °C (95 % vlhkost) v noci. Také v zimě mají možnost bazilišci se vyhřát pod lampou s teplotou 33 °C. Vlhkost v teráriu je řízena hygrostatem, větrání ventilátorem, který je v činnosti v létě 1 x 15 minut a 1x rosení, v zimě 4 x 15 minut denně.

Již za dva měsíce po nasazení "letních faktorů" snesla samice 11 vajec na dno velkého květináče s vrstvou 10 cm rašeliny. Vejce byla i s květináčem přenesena do akvária, kde bylo 30 °C a asi 95 % vlhkosti. Po 60 dnech se vylíhlo 10 mláďat dlouhých 13 cm. Ta byla odchovávána v malém teráriu 50 x 50 x 60 cm, teplota 30 - 35 °C, v noci 20 - 23 °C. Po 4 měsících dosáhla mláďata délky 25 cm. Krmení cvrčky a larvami voskových molů, 3x týdně ozařování UV zářičem Osram-Ultra-Vita-Lux.

Volker Nögele (Ersbach): Lamprophis fuliginosus (Boié, 1827).

HERPETOFAUNA 1985: 7 (34) 31-34

Autor získal samce a 2 samice těchto afrických hadů z čeledi Colubridae v r. 1980 z odchovu. Základní zbarvení je červenohnédé s výrazným zeleným odleskem, spodní strana je perleťové šedá a vystupuje vysoko na boky, kde ostře přechází do hřbetního zbarvení. Od nosu nad očima se na krk táhnou krémové proužky. Mláďata mají tyto proužky lemovány tmavými skvrnami. Jediná rasa L. fuliginosus mentalis FITZSIMONS, 1962 se od nominátní rasy liší oddělenými postinframaxilárními štítky (u nominátní rasy se navzájem dotýkají) a dva horní labiální štítky se dotýkají oka (u nominátní rasy tři). Rozšíření v jižní, střední, západní a východní Africe, severně po Zair, Súdán, Erythreu (Etiopie).

Autor mláďata odchoval jednotlivě v plastových nádobách, substrátem byl novinový papír. Hadi leželi stále stočeni pod květináčky, které sloužily za úkryt. Teplota 28 - 30 °C, denní rosení, krmení myšaty. V teráriu 60x35x40 cm se potom hadi pářili, samice tehdy měřily 58 cm (71 g) a 63 cm (83 g) samec 57 cm (53 g). Koncem února se hadi pářili opět a jedna samice od poloviny března nežrala. Pro uložení snůšky byla v teráriu 10 cm vysoká vrstva rašeliny kam samice 27. 4. 81 snesla 7 vajec. Byla tehdy jen 17 měsíců stará. Po očištění od rašeliny byla vejce uložena na čistý křemenný písek do inkubátoru s teplotou 24 - 28 °C a vlhkostí 94%. Inkubace trvala 71 - 72 dní (rodiče se líhli po 77 dnech), mláďata se po týdnu svlékla a 5 jich samo žralo myšata, dvě byla nakrmena uměle. Rodiče se opět pářili v prosinci 1982 až březnu 1983 a 2.5.1983 8 vajec a po 71 - 75 dnech se vylíhla všechna mládáta.

Friedrich-Wilhelm Henkel (Bergkamen): Poznámky k několika druhům rodu Rhacodactylus (Gekkonidae).

HERPETOFAUNA 1986: 8 (42) 6-8

Autor chová druhy Rhacodactylus auriculatus, R. chahoua, R. trachyrhynchus a R. sarasinorum. Všechny druhy jsou arborikolní. Štíhlý R. trachyrhynchus je rychlejší než zavalitý R. auriculatus, ale všichni příslušníci rodu se pohybují relativné klidné. Žijí v korunách stromů ve výšce asi 20 m. R. trachyrhynchus je nejlépe přizpůsoben vlhkosti, často se skrývá do trychtýřů bromélií, mláďata se dokonce při poplašení potopí pod hladinu vody v nádržce a až po několika minutách vystrčí opatrné nozdry. R. trachyrhynchus je také zvláštní tím, že je živorodý, přičemž není jasné, zda se jedná o ovoviviparii, či placentárni živorodost. Pravděpodobnější je ovoviviparie, protože bylo pozorováno snesení neoplozených vajec, ale pro viviparii je zase příznačné, že mláďata se rodí spolu s materiálem připomínajícím placentu.

Všechny druhy mají v oblibě ovoce, zvláště banány, které pojídají i ve větších kouscích. Podobně také přijímají dětskou výživu obsahující banány. Tuto výživu, dostatečné vitaminizovanou, používá autor i u rodu Phelsuma. Myšata nežerou, ostatně neublíží ani vlastním mláďatům.

Chov několika jedinců i více druhů pohromadě v jednom teráriu nečiní potíže, pouze u R. auriculatus autor pozoroval, že si některá zvířata navzájem uthla ocásek. V přírodě dává R. auriculatus předost nízkým keřům a zdržuje se často na zemi. Samice snášely v teráriu vždy dvojici vajec s pružnou blánou k rostlinám, kde byl substrát (zahradní zemina) udržován vlhký Při teplotě 28 °C trvala inkubace 42-48 dní. Inkubace probíhala ve vrstvě mírné vlhkého rašeliníku a vejce se značné v průběhu inkubace zvětšovala.

U R. auriculatus jsou známy tři typy zbarvení: příčné pruhy, podélné pruhy a síťovitá kresba. Mláďata rodičů dvou rozdílných typů zbarvení mají vždy zbarvení jednoho nebo druhého typu nikdy směs typů. Stejné dědění vzoru zbarvení pozoroval autor i u Eublepharis macularius. Naproti tomu směsné zbarvení vzniklo u mláďat po zkřížení druhů Diplodactylus taenicauda a Diplodactylus williamsi nebo Oedura coggeri a Oedura tryoni (obojí Gekkonidae).

Různé zbarvení vykazuje i R. chahoua, autor má kromě šedých i téměř zelené exempláře, mláďata jsou ovšem vždy různé intenzivně šedé zbarvena. Zpočátku autor mláďatům pomáhal při líhnutí prostřížením obalu vajíčka, později se líhla sama. Inkubace probíhala také v rašeliníku, vajíčka však ležela zcela volné. Optimální vlhkost mechu je asi taková, když se rukou mech úplné vyždíme, inkubační nádobka se zcela uzavře a větrá se krátce jen jednou za 2-3 dny. Inkubace trvala při teplotě 28 °C 78-81 dní. Mláďata žerou již druhý den po líhnutí hmyz a sladké doplňky na bázi banánu. Dospívají při dobré výživě za 11/2 roku.

Bert Stankowski (Ehrikon-Wildberg, Švýcarsko): Užovky Elaphe obsoleta - ideální hadi pro začátečníky.

HERPETOFAUNA 1986: 8 (42) 29-34

Vedle Elaphe guttata je Elaphe obsoleta nejběžněji chovanou užovkou, již po generace rozmnožovanou v zajetí.

Elaphe obsoleta obsoleta (Black Rat Snake) je více méně černá, břišní strana má černobílý vzorek. Vyskytuje se v oblasti N. Anglie a Ontaria, do Georgie na východě a po Wisconsin, Oklahomu a Lousianu na středozápadě.

Elaphe obsoleta quadrivittata (Yellow Rat Snake) je výrazně černě a žlutě podélně pruhovaná, jazyk je černý. Rozšíření: již. Severní Kaaolina až Florida.

Elaphe obsoleta rossalleni (Everglades Rat Snake) je více méné červená, někdy oranžová nebo žlutá, jazyk je červený břicho žluté. Rozšíření: jižní Florida, obzvláště bažiny Everglades.

Elaphe obsoleta deckerti (Key Rat Snake) je velmi variabilní, základní zbarvení je hnědé až šedohnědé, výrazné tmavé skvrny se spojují do tmavých pruhů. Kresba může být i velmi slabá. Rozšíření: Florida, mezi Key Elliot a Key Grassy.

Elaphe obsoleta spiloides (Gray Rat Snake) je šedá, vzácné šedohnědá, nápadná je světle šedá až bílá kresba a tmavé sedlové skvrny. Rozšíření: od jihozápadu Georgie a Mississippi po nejjižnější Illinois a severní Alabamu.

Elaphe obsoleta williamsi (Gulf Hammok Rat Snake) se podobá poddruhu spiloides, liší se však tím, že tmavé kresebné elementy jsou propojeny dvěma tmavými laterárními pruhy. Obývá malou oblast na severozápadě Floridy.

Elaphe obsoleta bairdi (Baird's Rat Snake) je nejvzácnějším poddruhem. Základní zbarvení je tmavé červenohnědé, někdy jsou patrné tmavé sedlové skvrny. Oblast mezi skvrnami má fialový o odlesk. Po celé délce se táhnou čtyři tmavé pruhy. Rozšíření: od středního Texasu po Big Band a jižné po Tamaulipas.

Elaphe obsoleta lendheimeri (Texas Rat Snake) je skvrnitá s variabilním základním zbarvením. Starší zvířata jsou často až modrošedá, vzácné žlutavá. Tento poddruh je oproti ostatním kousavý. Rozšíření v oblasti Pearl River a Mississippi River západně po Louisianu a střední Texas.

Všechny užovky Elaphe obsoleta mají nejraději sušší křovinatý a lesnatý biotop. E. o. rossalleni žije ovšem v bažinách a E. o. deckerti obývá také ostrovy na jih od Floridy (Keys). Často žijí v blízkosti člověka, všude, kde jsou myši a krysy.

V teráriu stačí vrstva substrátu a úkryt, užovky se někdy zahrabávají, dobře šplhají a rády se koupou. Kromě krys a myší žerou i kuřata, mladá morčata, králíky a jiné hlodavce. Kořist dusí ve smyčkách těla. Letní teplota 24-32 °C. v noci 20 °C. Vyžadují přezimování trvající 3-5 měsíců při teplotě 10-15 °C. Po přezimování od dubna do května se páří a po 2-3 měsících snášejí samice 5-15 vajec, vzácně až 44. Po 53-109 dnech se líhnou mláďata dlouhá 25-39 cm. Pro snášení používá autor plastikový květináč naplněný vlhkým mechem nebo rašelinou. Vejce jsou po snesení přenesena do inkubátoru, kde jsou z poloviny zahrabána do substrátu Vermiculite. Při teplotě 24-30 °C trvá vývoj 70-90 dní, mláďata jsou odchovávána individuálně v plastikových krabicích.

Stephan Pflugmacher: Poznámky k páření a odchovu agamy Amphibolurus vitticeps.

HERPETOFAUNA 1986: 8 (45) 31-34

Autor získal pár těchto agam jako mláďata dlouhá 11-12 cm v září 1982. Chová je v nádrži 110x50x65 cm, na dně je vrstva 15 cm jemného písku ohřívaného topným kabelem 40 W na teplotu 35-38 °C. Osvětlení dvěma reflektory. Zařízením je kořen a korková kůra. Jednou týdně autor agamy koupe ve vlažné vodě a ozařuje je 5 minut UV-zářením. Krmení cvrčky, sarančaty, šváby, larvami voskových molů a rostlinou potravou - salátem a kousky jablek. V roce 1984 byly agamy po tříměsíčním přezimování dospělé. Samice měřila 38 cm, samec 40 cm. V lednu 1984 byla samice velmi agresivní vůči samci, její hrdlo bylo černě vybarvené. Za několik týdnů se role vyměnily, samcovo hrdlo se vybarvilo uhlové černé a po pronásledování došlo k páření, při němž držel samec samici čelistmi za šíji; trvalo 3-4 minuty. Pohyby hlavou měly při námluvách rituální charakter. Snůška vajec se dostavila po 23-44 dnech po páření a byla uložena většinou pod korkovou kůrou. Samice vyhrabala jamku a po snesení 10-24 vajec ji opět zahrabala a navršila na ní další materiál, někdy do výšky 15-20 cm a udusala jej hlavou a nohama.

Inkubace probíhala v platikových nádobkách na mechu, umístěných do akvária s teplotou vody 26 °C (1984) a 29-30 °C (1985 atd.) Oplozená vejce vypadala lépe a obsahovala červený kroužek, který u neoplozených chyběl. Inkubace trvala 148 - 154 dní (1984) a 61 - 72 dní (1985). Mláďata měřila 5-8 cm. Ze 142 vajec se vylíhlo v obou letech jen 35 mláďat, z toho 2 měla deformovanou páteř. V roce 1984 bylo zpočátku všechna mláďata nutné krmit uměle, v roce 1985 žrala všechna hned zpočátku sama smýkaný hmyz, larvy voskových molů, jemně nakrájený salát a vápník ve formě mleté sépiové kosti. Během 1 roku dosáhla délky 15 - 20 cm. Nejžravější mláďata si navzájem ukousala konce ocasů a jedno mládě se tak přežralo, že uhynulo.

Maren Gaulke (Kiel): Opatření k ochraně karety Eretmochelys imbricata na ostrově Calauit, Filipíny.

HERPETOFAUNA 1987: 9 (46) 21-26

Na filipínských plážích lze při kladení vajec zastihnout 5 druhů mořských želv: Chelonia myaas, Caretta caretta, Eretmochelys imbricata, Lepidochelys olivacea a Dermochelys coriacea. Filipínci je loví nejen pro maso, ale dosud i pro rohovinu krunýře, která je vývozním artiklem do Japonska. Od roku 1980 jsou mořské želvy na Filipínách pod ochranou státu a sběrači vajec musí mít pro tuto činnost povolení. Přesto se v ochraně želv mnoho nezměnilo.

Odchovný program na ostrovech Calauit, Tanoban a Dimipac zahrnuje: pozorování želv, zajištění snůšek, odchov části mláďat, jejich označování a vypouštění ve věku 8-10 měsíců. Želvy zde kladou vejce od srpna do března. Značení samic ukázalo, že vejce kladou v 10 - 14 denních intervalech až 4x za sezónu. Vylézají z vody 6 - 7 m od nejvyšší přílivové linie a v noci hrabou jámy a kladou vejce. Eretmochelys imbricata klade vejce jen jednotlivé, nikdy masové, jako ostatní druhy, zatímco bylo na ostrovech zajištěno nejvýše 84 snůšek za sezónu. Kulatá vejce mají průměr 4 cm a váží 16 g. Počet vajec ve snůšce kolísá od 70 do 130 (max. rozpětí uváděné literaturou je 53 - 206). Inkubace trvá 51 - 66 dní. Mláďata se líhnou ve dne i v noci, ale vylézají a běží do moře jen v noci. Měří 40 - 42 mm a váží 10 až 14 g. Zbarvení mají tmavohnědé. Mláďata větší Chelonia mydas měřila 47 - 52 mm. vážila 20 - 22 g a byla černá s bílým lemem krunýře.

Ochrana spočívá v tom. že snůška je před škůdci (savci, plazi) chráněna pletivovým krytem. Na ostrově Dimipac se snůšky přemisťují kvůli sběračům vajec. Část vylíhnutých želv se vypouští hned do moře, ostatní se dopravují na ostrov Calauit, kde je odchovná stanice sestávající ze zastřešených betonových nádrží 1,3 x 1 x 1 m. kam se umisťuje po 100 mláďatech. Na dně je přírodní substrát, voda se mění 2x denně. Krmivo, nakrájené ryby, se zkrmují také 2x denně. Za 3 - 4 měsíce želvy přirostou 50 - 60 g a přemísťují se do plovoucích klecí při břehu a v potravě se zvyšuje podíl rostlinných složek (vodní trávy a řasy). Po 8 - 10 měsících mají želvy 20 cm a váží kolem 1 kg. Část mláďat se označuje plastikovými značkami. Při odchovu jsou značné ztráty mláďat, v měsíci kolísá mortalita od 16,6 do 51% (v sezóně 81/82 byla 15,3%, 82/83 28,4%, 83/84 47,5%). Stálé zvyšování mortality způsobuje hlavně lov ryb v okolí ostrovů dynamitem a škody v odchovných plavoucích klecích způsobují i bouře.

Ralf Sommerland (Frankfurt): Vyléčení zánětu prúdušky u Trimeresurus albolabris.

HERPETOFAUNA 1987: 9 (46) 34

U dvou mláďat T. albolabris se vlivem chladu projevil zánět průdušek. Zvedala přední část těla, otvírala tlamku a chrčela, z nosu a tlamy vytékala pěna. Jinak byl výživný stav hadů dobrý. Zvýšení teploty na 28 °C žárovkou v teráriu nepřineslo efekt. Autor nechtěl použít antibiotika, proto 2x týdne vpravoval do hadů 3 kapky multivitamínového přípravku Kamillosan (fa Degussa-Pharma-Gruppe, Hamburg), který obsahuje éterické oleje z heřmánku. Výpary přípravku se v prostoru terária odpařováním preparátu držely po celé dny. Již po třech dnech aplikace se stav zlepšil a po 10 dnech se zdála zvířata úplné vyléčená.

Jurgen Armand (Scheidt/Saar): Měření teplot a chování krajty Python molurus bivittatus v průběhu inkubace.

HERPETOFAUNA 1987: 9 (47) 6-10

Rodičovský pár byl získán jako mláďata 65 a 78 cm dlouhá v roce 1977 a při délce 1,5 m byl přemístěn do chovného terária 200x100x200 cm. Osvětlení zářivkou, vytápění žárovkou ve stropě (160 W). V horní, střední a dolní části byly zabudovány dřevěné palandy, na dně byla velká nádrž s vodou. Teplota u stropu 28/22 °C / den/noc, ve střední části 23/20 °C, v dolní 20/19 °C a na dně 19/18 °C. V roce 1983, tj. ve věku 6 let, měřil samec 355 cm a samice 380 cm. Počátkem března 1984 snesla samice 36 vajec, z toho 9 neoplozených (voskovitých) Vejce byla snášena na nejhořejší palandě a padala na podlahu (prvních 12 vajec) ostatní autor chytil do ruky. Intervaly snášení byly 7-15 minut. Vejce byla uložena v inkubátoru s teplotou 28 - 0.3 °C a relativní vlhkostí 95%. Z oplozených vajec zůstala nakonec jen 3, z nichž se po 68 dnech vylíhla mláďata. Ostatní vejce se v průběhu inkubace zkazila. Z mláďat jedno uhynulo již při líhnutí ve vejci a další po 18 dnech, když samo vůbec nepřijalo potravu. V zimě 1985/86 byla po 6 týdnů teplota v teráriu jen 18 °C, samec dlouhý 400 cm byl získán od jiného chovatele. Začátkem února se krajty pářily a počátkem května začala samice se záškuby těla. Proto autor zvýšil teplotu v nádrži trvale na 30 °C. Samice potom se záškuby těla přestala; 26-27.5. Samice snesla na horní palandě vejce a stočila se kolem nich. Po celou dobu inkubace je potom zahřívala záchvěvy svalů v intervalech 18 až 21 za minutu. Snůšku za celou dobu neopustila a nežrala ani mrtvou kořist. Všechna mláďata prořízla 25.7. 1986 (60 dní od snůšky) vaječný obal a částečné z vejce vylezla. 26.7. vylezlo 24 mláďat z vajec; dvě se nešťastnou náhodou utopila a 11 zárodků uhynulo ve vejcích během inkubace. Mláďata měřila 58 - 63 cm a vážila 105 - 135 g. Za 14 dní přestala kousat, 17. den začalo první mladé samo žrát a 19. - 33. den se poprvé svlékla.

Teplota při inkubaci byla regulována na 29, 28 a 27 °C; teplota krajty byla zjišťována elektrickými snímači. Vlhkost vzduchu se pohybovala kolem 78 %. Měření ukázala, že pokles okolní teploty v uvedeném rozpětí neměl na inkubační teplotu vliv a ta se pohybovala mezi 30 a 34,6 °C; po celou dobu první poloviny inkubace byla teplota v rozmezí 30 - 31 °C (Ø 30.8 °C) na konci inkubační doby se teplota zvýšila (od 25. dne) na 31 °C a kolem 45. - 50. dne přesahovala 31 °C. Na konci poklesla opět na hodnotu 30 °C.

Joachim Bulian (Düsseldorf): Epicrates fordi - hroznýš pro malá terária.

HERPETOFAUNA 1987: 9 (48) 14-17

Ačkoli Epicrates fordi není vzácný a je často importován, zmínky o ném jsou v literatuře vzácné. Vyskytuje se na Hipaniole (Cul de Sac-Valée de Neiba, Ilanos de Azkua, Gonaives, Ile de Gonave a Ile a Cabrit v Haiti a Dominikánská republika). V přírodě byli tito hroznýšci nalezeni mezi listy stromových kaktusů, pod kameny nebo na palmách ve výšce do 1,5 m. Průměrně dosahují délky 80 - 90 cm, samci zůstávají menší. Některé exempláře dosahují mnohem více, autor u obchodníka v Miami viděl E. fordi dlouhého 1,3 m a jeden z autorových samců měří 96 cm.

Nevyžadují velké terárium, rozmnožili se již v nádrži 45 x 30 x 30 cm a autor je chová v teráriu 80x70x80 cm s rašelinou na dně. V teráriu je silná větev, na niž se hadi občas zdržují. Jako úkryt slouží převrácený květináč s otvorem. Vodní nádrž má objem cca 1,2 l. Osvětlení zářivkami, vytápění topným kabelem s regulovatelným výkonem. Teplota vzduchu ve dne dosahuje cca 33 °C, v noci v zimě 19 °C, relativní vlhkost celoročně je kolem 50%. Hadi se zdržovali v úkrytu nebo v těsné blízkosti vodní nádrže, která byla porézní a zvlhčovala okolní substrát. Ve vodě nebyli nikdy zastiženi. Po větvích šplhají hlavně v noci, ale lze je považovat převážné za pozemní. V přírodě se částečné živí ještěry, ale v teráriu žrali všichni bez problémů myši. V přírodě byla v žaludku jednoho E. fordi nalezena mrtvá krysa. Myši žerou ve velikosti od osrsténých myšat po střední velikost; hadi je žerou živé i mrtvé. Potíže bývají zpočátku se samci, ale po čtyřměsíčním hladovění začal autorův samec sám žrát. Také pár Epicrates s. striatus žral autorovi až po devítimésíčním hladovění, aniž by mu to uškodilo. PETZOLD (1983) píše o anakondé Eunectes murinus, která odmítala potravu 500 dní. Jakmile zvíře ztratí tukové rezervy, je nutné začít s umělým krmením.

O rozmnožování hroznýšů (Boinae) psal obecně HUFF (1980). Hroznýši severně od rovníku se páří v lednu-červnu. Hroznýši z rovníkové oblasti v září-prosinci a jižné od rovníku v období červen-září. Autorovy samice (skupina 3,2) porodily mláďata již v roce 1983, ale páření autor nepozoroval. Protože v letech 1984-1985 nedošlo k dalšímu rozmnožení, oddělil autor samce na celý rok 1985. Potom, když je v listopadu pustil k samicím, nepozoroval zpočátku žádnou sexuální aktivitu, ale až 4.2. zaznamenal první páření. Jeden ze samců se pářil denně alespoň s jednou samicí, ostatní dva nevykazovali známky pohlavní aktivity. Páření probíhalo v noci i ve dne a trvalo průměrné 4 hodiny. Naposled se hadi pářili 1.3. 1986. Od ledna do března odmítali všichni hadi potravu. Přesto začaly obě samice v zadní polovině těla tloustnout. První samice porodila 8.7.1986 6 mláďat a 14.7. druhá 5 mláďat. MURPHY (1977, 1978) uvádí od jedné samice 5 a v dalším případě 4 mláďata, SHEPLAN a SCHWARTZ (1974) uvádějí u E. fordi porod 7 mláďat. Mláďata měří 251 - 288 mm a váží 4,3 - 4,4 g. Odchov mláďat proběhl bez komplikací. Zpočátku sice nezačalo žádné mládě samo žrát, ale po 1 - 2 nakrmení myšími ocásky (zZkrmují se lehce, tvarové připomínají ještěrku a nehrozí poranění, jako při zkrmování myšat). Asi za 4 měsíce žrala všechna mláďata sama myši nebo kuřecí křidélka. Další odchov proběhl již bez problémů, jeden sameček dosáhl na konci roku 1986 délky 71 cm a hmotnosti 64 g.

Harry Sigg (Münster). První nález Vipera raddei kurdistanica v jižním Turecku.

HERPETOFAUNA 1987: 9 (48) 24-26

Autoři popisu této zmije NILSON a ANDRÉN (1986) udávají rozšíření v západním Azerbajdžanu a Iránu a publikovali doměnku, že je dále rozšířena v nejsevernějším Iráku a provinciích Hakkari a Vau v jižním Turecku. Rozšíření nominátní rasy V. r. raddei leží v severozápadním Azerbajdžanu, v centru východního Turecka a v Arménské SSR. Autor navštívil v červenci 1986 východní Turecko a u obce Yuksekova (prov. Hakkari) nalezl dva exempláře, pár těchto zmijí. Oblast Yuksekova leží v nadm. výšce 2000 m a je intenzivně zemědělsky obdělávána, částečné i uměle zavlažována. Klima je zde výrazné kontinentální - tuhé zimy, suchá horká léta. V biotopu se zde dále vyskytují Coluber najadum, Testudo graeca, Lacerta capadocica, Ophisops elegans, Lacerta media a Rana ridibunda. Nalezený samec měl světlé základní zbarvení a měřil 685 mm, samice byla tmavá a měřila 618 mm. V. raddei kurdistanica se od nominátní rasy liší v zásadě jen polymorfismem ve zbarvení kresby a základu. U nominátní rasy se vyskytuje světlá kresba vždy na tmavém základě, u V. r. kurdistanica je naproti tomu základní zbarvení světlé nebo tmavé.

Připravil Ing. Ivan Vergner